Víkend v Budapešti aneb jak se vrátili azavaci do Maďarska
Zvažovala jsem, zda na stránky dávat svá stará psí povídání. Ale nakonec jsem si řekla, proč ne. Třeba zrovna z tohoto výstavního víkendu, o kterém jsem před léty napsala, se později vyklubal důležitý milník pro několik zúčastněných i pro plemeno azavak. Tehdy vzniklo jedno hezké přátelství, které trvá dodnes a díky kterému se po létech do Maďarska o několik měsíců později vrátili azavaci. A které taky přispělo k tomu, že si můj nový maďarský kamarád začal plnit své staré pejskařské sny. Od té doby bylo do Maďarska importováno několik kvalitních zvířat a byly zapsány tři vrhy azavaků. A mne těší, že za to tak trochu asi můžu i já.
Rok 2004 nebyl pro naši smečku zrovna jednoduchý. Měl drsný začátek a ne příliš pěkný konec. Ale i přesto byla občas docela legrace, hlavně díky Tarimu a akcím, které jsme společně podnikali.
Takže jak to tenkrát bylo:
V Budapešti se 9. a 10. října 2004 konaly dvě mezinárodní výstavy. Rozhodčí mi také připadali zajímaví: pan Norman Huidobro ze Španělska, který sám azavaky choval, a paní Rita van Mechelen z Belgie. Takže jsem vzala svou sestru Evu a Tariho, páníka jsme nechali doma, a ve třech jsme vyrazili v pátek na víkend do Maďarska. S Evou máme Budapešť rády, a tak jsme využily výstavy jako záminky k výletu.
Den před výstavou jsem provedla obvyklou „údržbu“ svého výstavního chrtiska, které se celé ošívalo a prskalo, když jsem mu leštila kožich norkovým olejem s velice příjemnou, z mého pohledu nevtíravou vůní. Jenže Tari má, pokud jde o parfémy, zcela jiný vkus než já.
Dorazili jsme k hotelu, ubytovali se a navečer vyšli kolem nedalekého jezera s hezkým okolím na procházku, aby se miláček uvolnil a proběhl. Kochala jsem se přírodou a hlavně tím, jaké jsme se ségrou šikovné, jak jsme vše našly bez bloudění hned napoprvé, jak je můj azavak vzorně vychovaný, v hotelu jako doma, ani ho nenapadne zaštěkat, i když to všude kolem bafá, protože je hotel plný čivav a trpasličích špiců. Prostě jsem si libovala a byla sama se sebou spokojená. Jako kdybych nevěděla, že když mě pocit podobné samolibosti zcela výjimečně přepadne, vždycky dostanu „shůry“ ledovou sprchu. No, někdy ne shůry.
Můj naleštěný chrt si čmuchal a v hlavě měl jedinou utkvělou myšlenku. Zbavit se toho protivného smradu, co jsem mu naplácala na kožich. Ve chvíli, kdy jsem se vznášela spokojeností, sebou plácl na zem a přes můj pozdní řev se válel a válel… chytila jsem ho a očichala – zapáchal jakýmsi podivným pižmem, ve kterém převládal čpavek. Očichala ho ségra a konstatovala, že když ho trochu otřu houbou, bude to dobré. Měla jsem vztek a chudákovi psovi vynadala velice nevybíravými slovy. Rozhodilo ho to natolik, že si na uklidněnou musel u odpadkového koše zhltnout jakýsi hnus a hned mu bylo líp. Mně ne.
Vrátili jsme se do auta a v tom okamžiku nám došlo, že Tariho maďarský „parfém“ je kvalitní. Jako vůně nejlepších značek se „rozležel“ a rozvinul se v plné kráse až po nějaké době. Popojeli jsme k hotelu a já si se slzami v pálících očích přála mít kabriolet. Rychle jsme se prosmýkli recepcí a honem pod sprchu naší mrňavé koupelny. Pokoj okamžitě zaplnil odporný puch. Nacpala jsem psa pod sprchu, vlezla za ním a vydrhla ho svým šamponem. Tvářil se jako hromádka neštěstí a bylo mi ho líto, zlost byla rázem pryč, a tak jak jsme se společně sprchovali, lhala jsem mu, jaký je šikovný pašák a jak se mi s ním krásně koupe.
Druhý den ráno před výstavou jsem Tariho vzala za hotel vyvenčit kolem jakéhosi oploceného pozemku. Vylétl na nás strašidelný hafan, připomínající křížence staforda s pitbulem. Skočila jsem mezi něho a Tariho a bránila svého pejska křikem a kopáním. Kolem nohy mi cvakaly psí čelisti a já jen čekala, že ta obluda nejdřív utrhne nohu mně a pak jediným cvaknutím obrovské tlamy prokousne mého placatého chrtečka, který čekal v záloze za mnou, jak už to tak dělává, když se rvu se psy. Přichází na pomoc, až když vidí, že to Alfa vlčice nezvládá, což nebývá zapotřebí, protože já se rvu dobře a zatím jsem vždycky vyhrála. Pak se ale na pozemku objevil chlapík, zařval na psa a ten naštěstí okamžitě poslechl. Třásla jsem se pak ještě snad půl hodiny.
Výstava proběhla rychle. Tari byl jediný azavak. Pan Huidobro nás vzal první, šlo to ráz na ráz: vítěz třídy šampionů, CAC, CACIB, BOB, a honem ven. Byla jsem zklamaná a říkala si, že s výstavami končíme. Takové tituly nemají žádnou hodnotu.
U kruhu se se mnou dal do řeči ještě jeden takový sympatický mladý chlapík, začal dotazem, zda mám azavaka nebo sloughi. Tak jsem mu vysvětlila, jaký je mezi těmito plemeny rozdíl. Povídali jsme si o orientálních chrtech, o tom, že si už dávno přál mít azavaka a že v Maďarsku už snad žádný není. Příjemný člověk. Určitě se ještě někdy potkáme.
Pak jsme si udělali krásný den. Budapešť hřálo sluníčko, bylo nádherně, skoro babí léto. Toulali jsme se parkem na kopci pod Citadelou, pod námi Dunaj a krásné město, v parku hraví pejsci, se kterými se Tari okamžitě spřátelil, kolem pohoda. Prostě nám bylo všem třem dobře. Odpoledne jsme se vrátili ještě krátce na odpolední soutěže, kde zvítězila tradiční plemena: afgán, maďarský chrt (národní plemeno, pokud je ve skupině, nesmí na stupni vítězů chybět), vlkodav.
Navečer se zatáhlo a rozpršelo. Do deště jsme vstávali i ráno a bylo nám jasné, že z naplánované procházky Budapeští tentokrát nic nebude. Sedla jsem za volant a vyrazila s jistotou domorodce přes celé město na výstaviště. Říkaly jsme si s Evou, že už tu jezdíme jako doma. Takže jsem si zase libovala… a najednou koukám, že jsme někde úplně jinde. A tak jsem kroužila Budapeští asi půl hodiny. To by člověk nevěřil, jaká má zajímavá zákoutí.
Paní rozhodčí tentokrát dodržela rozpis pořadí, takže na posouzení jsme si počkali a mohli pozorovat dění kolem. Začínali afgáni, kterých bylo nejvíc. Bylo to napínavé. Jak šel čas, začaly se nasazovat „těžké zbraně“: paničky šly do šatů a kostýmků. Jedna dáma středních let se u kruhu svlékla při převlékání do spodního prádla a Eva vyslovila obavy, zda si tím nepokazila image. Byl to tvrdý boj, který pokračoval na všech frontách i u jiných plemen. Kolem kruhu se fandilo, tleskalo, atmosféra byla nabitá příjemným napětím. Paní rozhodčí to brala opravdu poctivě, nikoho neodbyla. Dokonce ani nás. Nechala nás dost dlouho běhat, psa prohmatala, prohlédla zuby, a pak mi ještě osobně pověděla, co se jí na Tarim líbí a co zase tolik ne. Dostali jsme stejné tituly jako předchozího dne. Bylo to po dosti dlouhé době poprvé, co si dal rozhodčí záležet i na málopočetném plemeni, které se dle mého dost často nějak rychle „odbude“, protože co s ním, když je tu sám, že…
Během dopoledne jsem zažila ještě dvě příjemná setkání. Vyhledali si nás majitelé jediné vystavované sloughi. Tari je předchozího dne zaujal na odpoledních soutěžích a tak jsme chvíli probírali naše plemena a čas nám hezky ubíhal.
Další příjemný zážitek byl tříletý maďarský chrt a jeho panička. Při venčení Tariho kolem pavilonu se k nám sympatický pes přidal, a tak si s Tarim čmuchali společně ve vzájemné shodě. Zatímco se kluci bavili po svém, vedla jsem příjemný hovor s „maďarovou“ paničkou.
Pak se ale dalo opravdu do hustého deště a představa, že budeme trávit den čekáním na odpolední soutěže v hlučných pavilonech nebo v zapařeném autě nám nepřipadala příliš lákavá. Světská sláva polní tráva, řekly jsme si se ségrou a Tari nám dal za pravdu. Pohár za BOBa, co se dává po posouzení „desítky“, je sice pěkný, ale na druhou stranu je to jen kus plechu. Lepší je být doma v suchu. Naložily jsme spokojeného chrta a hurá domů, bez poháru, zato za světla. Výstavní víkend plný zážitků byl za námi a už se těšíme na nějaký další. Nechcete se někdo přidat? Ono nakonec o tu výstavu ani tak nejde…Cesta je cíl!
