Azawakh - africký chrt

Dva dny, dvě zkušenosti:

Včera jsem procházela s Lunou naším sídlištěm. Luna bývá někdy reaktivní vůči velkým (většinou) fenám, které k nám beze všeho přiletí velkou rychlostí nebo pokud nemá dost prostoru kolem sebe a situaci nemá pod kontrolou. Má k tomu své velice dobré důvody a jednu velice špatnou zkušenost, takže jí to nemám příliš za zlé. Dělám vše pro to, abych podobným situacím předcházela a pomohla jí projít kontaktem s jinými psy bez toho, aby byla příliš reaktivní. Používám techniky pozitivního posilování, řeč svého těla, a pokud reaguji dost rychle a správně a dám Lunce tu správnou podporu, tak to ta moje holka zvládá. Ale musím přiznat, že já sama mám problém ustát situace, kdy se k nám řítí velký neznámý pes bez košíku, zcela mimo kontrolu svých majitelů, protože mám za sebou také špatnou zkušenost – a ne jednu. Při té nejhorší byl náš pejsek Tari kousnutý samcem brazilské fily a s následky zranění se potýkal do konce života. Takže přiznávám, mám něco jako „posttraumatický stresový syndrom“ a při útoku jiných psů mi v hlavě naskočí vzpomínka na obrovského psa, zakousnutého do krku mého azavaka, a má naprostá bezmoc. Když něco takového proběhne a je to za námi, mí pejskové jsou v bezpečí a nevychovaný pes a majitel jsou pryč, rozklepu se, udělá se mi zle, většinou jdu do dřepu, dám hlavu na kolena a snažím se zhluboka dýchat...

Včera jsme potkaly s Lunkou v sídlišti tlustou fenku výmara. Byla bez vodítka a samozřejmě bez koše. Jakmile nás spatřila, zalehla do číhavého postoje a upřeně nás sledovala, připravená proti nám vyrazit. Pomalu jsem se přesunula tak, abych byla mezi fenou a Lunou, Lunku jsem si připnula a na prověšeném vodítku jsem s ní pozměnila směr pohybu, abychom nešly přímo proti feně a ona se necítila ohrožená, odměnila jsem Lunku za „kuk na pejska a na mě“ a nevrčení a nereaktivní postoj. Jenže fena vyskočila a řítila se na nás. Vytrčila jsem nohu, abych se pokusila zabránit feně kontaktu s Lunou – nevěděla jsem, zda je fena agresívní nebo ne. A zavolala na majitelku, ať si prosím fenu odvolá. Což bylo marné, poslušnost kde nic tu nic. Výmarská feňule se ukázala být jen „agresívně kamarádská“, svalila se mi k nohám a začala se přátelsky koulet. Já stála a dělala bariéru Lunce, která se naježila a začala vrčet, bez známky jakéhokoliv obranného útoku. Když se paničce podařilo válející se fenu odlovit, neudržela jsem se a zdvořile ji upozornila, že tohle by své feně dovolit neměla, že všichni pejsci a majitelé takové „přátelské útoky“ nemusí ustát a neužívají si je. Že jsem raději nebyla zticha. Paní mě informovala, že její fena „je moc hodná a nikoho nenapadá“  a že já mám agresívního psa co se nekamarádí... vlastně ta špatná jsem tedy já a ona je se svou hodnou fenou z obliga. Jen ještě musím dodat, že Luna se nijak agresívně neprojevila – jen svou zcela zřetelnou a jasnou psí řečí feně pověděla „odsud posud“.

Dnes jsme se s Akhami a Lunou vydaly do kopce po úzké lesní pěšině. Obě fenky byly navolno s košíkem. Kdesi zespodu jsem uslyšela hrubiánský mužský hlas, křičící na psa. Napadlo mě „aha, nějakému hulvátovi utekl pes“ a že tu tedy pes asi bude někde lítat. V hlavě mi naskočil alarm. Psi takových majitelů bývají většinou stejně problematičtí jako oni a setkání s nimi je téměř vždy adrenalinová záležitost. Raději jsem přidala do kroku. Chvíli bylo ticho, tak jsem doufala, že se pán a jeho pes vydali jinou cestou než my. Ale pak se ozval hluk, otočila jsem se a velkou rychlostí se na nás řítil československý vlčák. Bez košíku, samozřejmě. Několik jich na procházkách potkáváme, někteří z nich jsou vyloženě nepřátelští a kdyby měli příležitost, napadli by, a některé zase „nemusí“ moje holky, jenže to s majiteli dobře víme a vyhýbáme se konfliktům a navzájem se respektujeme. Netušila jsem, co to je za psa. Ve vteřině mi naskočily v hlavě hrozivé scénáře... opravdu jsem měla o své feňulky strach. Jen jsem doufala, že pokud se pes přiřítil rvát, fenky utečou a nepostaví se mu... neměly by nejmenší šanci a já byla naprosto bezmocná. Pes letěl rovnou na mě. Zakřičela jsem a natáhla před sebe nohu. Pesan se zastavil a v té chvíli přede mě skočila Luna, postavila se napříč a psovi ke mně zablokovala cestu. Bránila mě. Akhami hupla do křoví a ukryla se. Naštěstí to byl mladý pes a neměl zlé úmysly, jen byl rozjívený a na svého majitele očividně nereagoval. Luna držela psa řečí svého těla před námi a po chvíli se objevil majitel. Psa si vzal na vodítko a jako by nic šel dál. Opět (já naivní hlupák) jsem se neudržela a řekla mu, že takhle by to být nemělo. Na jeho slova, že jeho pes je „jako mílius“ jsem jen odtušila, že přece netuší, koho má před sebou, co psi a majitelé, na které takhle jeho pes vletí, mají za sebou za traumata, a že nemá právo ani lidi ani psy do takových situací přivádět. A že bych očekávala aspoň slůvko omluvy...  Že už jsem jednou něco podobného zažila a můj pes na to zle doplácel po celý život. Chlap se do mě pustil, že je mu fuk, co se kdy stalo mému psu nebo mě, že to je můj problém, a vůbec... A vyrazil se psem na napnutém vodítku na mě, agresívní postoj a hlas. V té chvíli jsem měla už opravdu velký strach. Nejen o sebe, ale i o Lunu... že se mě pokusí bránit, pokud dojde ke konfliktu, a že se jí něco stane.  A tak jsem jen zařvala: „Kur... chlape, vypadni odsud a nechej nás být!“ Přiznávám, veškerá slušnost už šla stranou. Chlap se zarazil, a jak se otáčel k odchodu, jen ještě zařval: „Doufám, že tady chcípneš, ty pi..“ a rázoval pryč. V té chvíli jsem si dřepla, dala hlavu na kolena a začala to rozdýchávat. Moje fenulky stály vedle cesty a byly vystrašené. Moc jsem je pochválila a bohatší o jeden zážitek jsme se vydaly domů.

Jsem moc pyšná na svou milovanou Lunečku. Dala by za mě život. Komunikovala naprosto zdravým a skvělým psím způsobem. Je to moje statečná a věrná kamarádka. Miluju ji. Včerejší i dnešní situaci zvládla skvěle. Musím přiznat, že líp než já. A jak teď sleduji její reakce na psy, vyšla z těch zážitků posílená. Já ne.

A za tyto dva dny jsem si uvědomila dvě věci:

Prošla jsem na své cestě při učení se ze zkušeností od klidného přístupu a stoického pasivního postoje přes asertivní přístup a pokusy o objasnění situace až k postoji poněkud reaktivnímu... a přišla jsem na to, že nezdvořilá hlasitá komunikace je nejúčinnější zbraní vůči majitelům podobného naturelu jako byl ten chlap z dnešního dne. Nejsem na takovou reakci ani zjištění příliš pyšná. Hrubost totiž nikdy nepatřila k mým přirozeným vlastnostem a nerada bych touto cestou v životě šla.

A taky jsem přišla na to, že nesnáším nebetyčně hloupé a agresívní majitele „příliš přátelských pejsků“.

A to z hloubi duše.