Azawakh - africký chrt

Lunečka je zvířátko, které člověku nedovolí se nudit a ráda chystá všelijaká překvapení. Tak třeba v září, když jí byly tři měsíce…

Štěňátka odešla v půli srpna do nového domova, Lunečka zůstala sama s dědečkem a mámou, a já začala naplno pracovat. V září se na mne nahrnula celá lavina zakázek a já dělila čas mezi práci a pejsky za vydatného páníkova přispění. Byl to trochu blázinec. Do toho všeho se ještě rozhárala Akhami.

Čekaly mne víc jak dva velice intenzívní týdny, jednání od rána do večera, bylo třeba vstát v pět, postarat se o pejsky, a připravit se na dlouhý den. Vzhledem k Akhaminu hárání musela být smečka rozdělená a nemohla chodit na procházky společně. A k tomu všemu musel páník v práci zůstávat dlouho do noci a během dne přijížděl domů postarat se o pejsky.Večer před nástupem na tuhle akci jsem venčila Lunečku. Kdosi mne na ulici zastavil a dal se do řeči. Lunka šmejdila kolem a najednou držela cosi v tlamičce a než jsem stačila zareagovat, spolkla to. V půli procházky začala zvracet. Říkala jsem si, to nic, zase něco zhltla, to přejde… jenže to nepřecházelo a zvracela i po návratu domů. Dostala jsem strach. Bylo deset večer a auto měl ten den k dispozici páník, který byl v práci. Nedalo se mu dovolat. Nedovolala jsem se ani tátovi, který mi mohl pomoc Lunečku odvézt na veterinu. Zkusila jsem taxík…jenže v Brně končil veletrh a taxíky prostě došly nebo co… A bylo třináctého… Celá zoufalá jsem zabalila již poměrně dosti velké desetikilové štěňátko do deky a strachy bez sebe jsem se vydala na veterinu městskou dopravou, která zatím ještě jezdila. Lunečka, vyčerpaná po úporném zvracení, se mi stulila v náruči a apaticky pozorovala svět kolem. Paní doktorka naštěstí nepotvrdila mé obavy, že jde o otravu, dala Lunce injekci proti zvracení, a mohly jsme jet domů. Jenže jak? Blížila se půlnoc… Kousek jsem popojela tramvají a pak jsem musela domů pěšky… asi tři kilometry… s vyčerpanou Lunečkou v náruči. Desetikilový pejsek se tedy dost pronese! Celá upocená a řádně unavená jsem nás obě konečně dovlekla domů… a hledám klíč… a ten nikde. Zapomněla jsem si ho v tom zmatku vzít. Zkoušela jsem se dovolat páníkovi do práce. Marně. Když pracuje, zvonění neslyší. Posadila jsem se na rohožku přede dveřmi, uložila si Lunečku na klín a zabalila ji do deky. Okamžitě usnula. Připadala jsem si jako bezdomovec. Dál jsem se pokoušela dovolat páníkovi, až se to konečně podařilo. Po hodině strávené na zápraží jsme se konečně dostaly domů. Byla jedna v noci a za čtyři hodiny jsem měla vstávat a připravit se na náročný desetihodinový pracovní den.

Ráno jsem byla jako po těžkém flámu. A po celém těle jsem měla drobné zarudlé štípance. Hmm… Chytly jsme na veterině blechy! Vypadala jsem hrozně. Ten den mne čekala práce v prostorách se zvláštním hygienickým režimem, kde se člověk celý převléká a prochází různým měřením jen ve spodním prádle, na očích kolegyním a šatnářkám. A tak jsem si představila, jak to bude vypadat, až se budu takhle pokousaná od blech producírovat po šatně… a styděla jsem se. No, hlavně že je v pořádku Lunka, říkala jsem si, však se blech zbavíme… Podařilo se, Advantix zabral rychle. A já během dne upadala do mikrospánku.

V následujících týdnech pro mne měla Lunečka téměř vždy nachystané nějaké překvapení. Po vydatné ranní procházce, když jsem ji nechala v pelíšku v kuchyni, jsem se rychle převlékla ze „psího“ za dámu a prchala na místo srazu s kolegyní, se kterou jsme jezdily do práce společně. Před odchodem jsem vždycky ještě nakoukla na Lunku, zda je vše v pohodě.

Takže jednoho rána se chystám vyrazit z domu a slyším z kuchyně zvláštní šustění. Nakouknu dovnitř a vidím Lunečku, vesele poskakující se složenkou v tlamičce… složenkou s výplatou pojistky čtyř tisíc korun pro mého tátu, kterou si stáhla ze skříňky, o které jsem se domnívala, že tam nedosáhne. Půlku složenky jsem zachránila. Táta mi pak vyprávěl, jaký byl z toho na poště poprask. Kdo to kdy viděl, zacházet takhle s tak důležitým dokumentem!

Další ráno se už chystám vyběhnout z domu na místo srazu s kolegyní, jen jako vždy nakouknu na Lunku, která má dle mého spát v pelíšku po dost dlouhé ranní procházce a důkladném venčení. Objevím se ve dveřích, do nosu mne uhodí známá vůně (nebo spíš nevůně), uprostřed chodby hromádka jako hrom a Lunečka v tom nadělení skáče, natahuje ke mně své dlouhé bílé pacičky a piští: „Neopouštěj mě, já tě mám tak rááááda! Nenecháááávej mě tadýýý!“ A já, v parádních bílých kalhotách, se snažím uhýbat a rychle drhnu podlahu. Během sprintu na místo odjezdu si jen říkám, jestlipak nemám na kalhotách od Lunečky svéráznou batiku.

Dny ubíhají šíleným tempem a já začínám být silně roztržitá. Ještě víc než jindy. Takže takhle ráno opět nakouknu do kuchyně a… na zemi leží prázdný obal od mého mobilu. Na pelíšku sedí Lunečka, poskakuje radostí a mrská ocáskem. „A já mám tajemstvíííí, heč, a nikdo na světě ho nevíííí, jen jááá!“ povykuje vesele a očička jí svítí štěstím. Kde mám jen ten mobil… hledám po zemi a nic. A pak mi to dojde. Vystrčím Lunečku z pelíšku a pod vrstvou dek najdu zahrabaný mobil se spuštěným fotoaparátem! Drapnu přístroj a vybíhám z domu na místo srazu, odkud mne předchozího dne odvážel jiný kolega… a nikde nikdo. Ujeli mi, říkám si a v hlavě mi najednou svitne. Dnes jedu s kolegyní z jiného místa! Opět sprint a omluva za pozdní příchod…

A tak nám ubíhá ráno za ránem. Konečně je tu víkend. V neděli poprchává, tak oblékneme pejsky i sebe do pláštěnek a vyrážíme na výlet kolem rybníků. Ukážeme Lunečce kačenky, říká páník a těší se, jak bude štěňátko ze břehu zvědavě sledovat vodní ptactvo. Hele, Luno, kačenky, mávne rukou k vodě. A Lunečka bez jediného zaváhání nabere rychlost a ze břehu v plném trysku skočí rovnou do vody… a plave jako kolesový parník, zatímco hejno kachen zděšeně pádluje pryč. Lunečka vyleze z vody a s úsměvem od ucha k uchu lítá v kruzích kolem nás v těžkém mokrém kabátku. Následuje marný pokus o zabalení štěňátka do páníkovy mikiny a zběsilý úprk k autu, aby se to bláznivé psí dítě nenachladilo…

Jindy odcházím jen na pár hodin. Opět po dlouhé důkladné procházce, Lunečka je unavená a chce spát. Pusť mě do ložnice, prosí a dělá na mě psí oči, já budu hodná. Nic neroztrhám ani nerozkoušu. Hledím na svého miláčka a neodolám. Tak dobrá, Vlaštovičko moje, a hezky spinkej, loučím se se štěňátkem stuleným v klubíčku, než se vyspíš, budu zpátky. Ale pro jistotu vyskládám drobné předměty na police o poschodí výš, kam určitě nenechavé zvířátko nedosáhne. Po návratu nacházím Lunečku ve stejném klubíčku, nikde nic zničeného. Jsem na Lunečku hrdá, takové šikovné štěňátko! A tak ji jdu pochválit… a nacházím ji ve společnosti: 

• jednoho keramického svícnu
• porcelánového koťátka v košíčku
• balíku papírových kapesníků
• jedné mušle velké
• jedné mušle malé
• svého trička
• páru ponožek

Zlatíčku bylo samotnému smutno, tak prošmejdila vysoké poličky, kam přece nemohla dosáhnout, a nanosila si do pelíšku kamarády. Opatrně, aby nic nezničila. Přece mi dala slovo.

No a tak tu společně žijeme a je nám veselo.