Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pes z mozaiky

23. 2. 2011

Ráda bych prostřednictvím tohoto článku přiblížila první roky chovu azavaka u nás. Počátky chovu azavaka v Evropě nebyly zrovna jednoduché. Azavak jako plemeno nebyl tehdy znám a první azavaci byli považováni a zapisováni do plemenných knih jako sloughi. Nejinak tomu bylo i v naší zemi.

gao-july-1972-brno-1-.jpg

Gao

Tradice chovu azavaka u nás má své kořeny v počátku druhé poloviny sedmdesátých let dvacátého století, kdy do tehdejšího Československa byli dovezeni první zástupci plemene z bývalé Jugoslávie z chovatelské stanice Harris al Sahra paní Vesny Sekalec. Pan Pečar, jugoslávský diplomat, který přivezl první pár azavaků z Afriky, a později i paní Sekalec, několikrát zavítali na mezinárodní výstavu psů do Brna. Jejich krásná elegantní zvířata, vystavovaná tehdy ještě pod názvem sloughi, budila zasloužený obdiv. Určitě bude zajímavé se začíst do některých dnes již historických dokumentů, článků, uveřejněných v časopise Pes přítel člověka, a podívat se na fotografie azavaků z tehdejší doby. V době, kdy tyto články vznikaly, nebyly k dispozici téměř žádné informace nejen o plemeni, ale také o životě a společnosti v oblasti Sahelu, odkud azavak pochází. Tuaregové a jejich kultura byli obestřeni tajemstvím a záhadami a pohled Evropana na jejich život byl téměř romantický. Přes některé nepřesnosti v tomto ohledu však jsou dobové zmínky a články o azavacích cenným historickým svědectvím, které stojí zato si připomenout.

hlava-1-.jpg

Paní Vesna Sekalec napsala článek do časopisu Pes přítel člověka, č. 7/1974, ze kterého je tento úryvek o původu prvních psů pana Pečara:

„Všechno začalo tehdy, když byl dr. Pečar velvyslancem v Horní Voltě a na Pobřeží slonoviny. Tam dostal od jednoho vysokého úředníka darem výjimečně cennou mozaiku, starou několik století. Z mozaiky hleděl podivuhodný lovecký pes. „Krása toho psa byla nevšední. Zamilovali jsme se do něho na první pohled. Byli jsme přesvědčeni, že je to nějaký římský lovecký pes, pravděpodobně dávno vyhynulý,“ vyprávěli později Pečarovi.  Ale když v domě jednoho afrického náčelníka uviděli „psa z mozaiky“, tento podivuhodný chrt se stal jejich touhou.

laca-1-.jpg

Laca

Přátelé, které náš velvyslanec v Mali získal, udělali vše, aby si při návratu do Jugoslávie vezl i pár afrických chrtů. Doktor Pečar - dokud byl velvyslancem v Mali – získal jako uznávaný a výborný lovec název „Velký africký lovec“ a za své lovecké úspěchy dostal Gaa. Dostal jej darem od státu a byl to pes skutečně mimořádný. Potíže nastaly, když si doktor Pečar chtěl opatřit i fenku, aby mohl tato krásná zvířata chovat. Protože se tito psi nemohou koupit ani vyvézt ze země, obrátil se na tamní šlechtu, připraven na jakoukoliv protislužbu. Měl štěstí. Kmen Tuaregů, který chová tyto chrty, přistoupil na to, že dají doktoru Pečarovi fenku, ale on na oplátku musí zabít a kmenu odevzdat slona – vůdce stáda. Doktor Pečar souhlasil s tímto obtížným úkolem a úspěšně ho splnil. Předal náčelníkovi Tuaregů slona vůdce stáda a od něho přijal fenku slughi. Bylo to však ubohé stvoření, předurčené k utracení. Tuaregové utrácejí všechny fenky z vrhu, kromě jedné, určené pro chov. Doktor Pečar musel vynaložit mnoho práce a lásky, aby udržel při životě toto vyhladovělé zvíře, které je dnes matkou několika krásných potomků. V době, kdy doktor Pečar hledal fenku slughi, pobýval nějaký čas mezi Tuaregy a naučil se mnoho o chovu těchto psů. Vyprávěl mi to, když odcházel za novou povinností do Ghany a péči o své psy ponechával v mých rukou.

sekalec-laca-na-kline-1-.jpg

Vesna Sekalec a Laca

Slughi chová v Mali kmen Tuaregů, saharský nomádský kmen. Tuaregové nepoužívají k lovu střelnou zbraň, oštěp, ba ani luk a šíp, ale chrta a nůž. Jak loví? První rok krmí mladého psa mlékem, maso zvěře mu vůbec nedávají. Ale později, když poodrostou, slughi rádi pijí mléko; kromě ostatní potravy je jim třeba dávat mléko až do konce života. Po třech měsících se štěně poprvé seznamuje s lovem. Začíná lovem potkanů a později zajíců. Když slughi odroste, smí poprvé vyjet na gazely. Lovec jede na koni, v sedle před ním sedí chrt. Jednou rukou drží muž uzdu, druhou obojek psa. Když štvaná zvěř poleví v tempu, pes seskočí z koně, aby pokračoval v zuřivém běhu. Lov se prodlužuje na kilometry, někdy trvá pět až šest hodin, dokud chrti nedostihnou zvěř. Charakteristické pro slughi je, že zvěř nezabíjejí, ale překousnou jim šlachy na nohou, aby zvíře zůstalo živé, odkud je nenajde lovec. Jinak by se maso mrtvé zvěře na prudkém africkém slunci zkazilo.

Tuaregové svobodně křižují africké země, jejichž území zasahuje do Sahary. Nesmírně si cení svých psů jako své jediné zbraně pro lov, ale mají je také velice rádi, považují je za členy rodiny. Jenom nejlepší přítel může dostat darem chrta. Bohatství členů kmene se měří mezi jiným i počtem slughi, kteří spí pod jejich střechou.

laca-brno-1-.jpg

Laca na MVP v Brně

O chrtech z Mali se málo píše a málo ví. Někteří je považují za nejčistší plemeno, protože Tuaregové, kteří je chovají, nedovolují jejich vývoz ani křížení. Ve vrhu nechávají jen psy. Fenky zabíjejí a nechávají jen ty, které budou použity pro chov. Kromě toho provádějí výběr. Slughi, který nemá bílé skvrny, není dobrý, nechávají se jen ti, kteří mají bílé skvrny na tlapách, špičce ocasu a na prsou. Kromě toho musí mít psi černé nehty a dobrou pigmentaci a povinných pět bradavic na hlavě. To mi jednou vysvětlil doktor Pečar, když jsem se ptala, co je to za divné výrůstky na hlavě mojí Lacy. Spočítal pět bradavic a s uspokojením odpověděl, že Laca odpovídá standardu Tuaregů.

Takto se tedy dostali před čtyřmi lety Gao a Lara do Jugoslávie, kde zanechali své potomstvo. Dnes je v naší zemi čtrnáct slughi. Mají barvu od pískové do červené, s bílými skvrnami i bez nich, s povinnými černými nehty a velkýma černýma očima, obkrouženýma černým lemem, takže se podobají ženě, nalíčené na večerní vycházku. V naší zemi však nemohou lovit. Na loveckých terénech Evropy, tak malých v porovnání s prostorami Afriky, by nebyli pomocníky lovců, ale lovci samostatnými. Ale tomu, kdo si je zamiluje, budou okrasou a rozptýlením. Pro toho, kdo nechce být rušen v práci častými bouřlivými projevy náklonnosti psa, bude slughi ideální. Jeho projev lásky se omezuje na to, že vám klidně položí úzkou hlavu do klína a důvěřivě se na vás dívá velkýma očima. Jeho překrásná gazelí chůze a běh, rozdílný od běhu ostatních chrtů, vám učaruje. Možná, že se s nimi jednoho dne setkáme i na dostizích, protože slughi dokáže běžet rychlostí 70 km za hodinu a snadno dostihne i lehkou gazelu.“

sekalec-laca-1-.jpg

Vesna Sekalec s Lacou

V roce 1975 se tedy do Československa dostali první azavaci. Šlo celkem o čtyři jedince od paní Sekalec, která je tehdy sama přivezla jedné z budoucích majitelek, paní Jindře Marečkové do Počápel u Pardubic. Fenka Assumi Harris Al Sahra (je zde otázka, kdo byl skutečně jejím otcem, zda sloughi El Basal Ben Burd von Klein Vossenburg, nebo pravý bratr matky Lord Lody x Laca) zůstala u paní Marečkové (ch. st. Z Počápelské stráně), fenku Balhara Harris Al Sahra (sourozenecké spojení Toro od Menake x Tibi od Menake) si vzala paní Hana Petrusová (ch. st. Del Monte), další azavaci, sourozenci výše uvedených, pes Al Aden a fenka Baleira, u nových majitelů dlouho nezůstali a nakonec našli svůj druhý domov u paní Petrusové. Zvířata z vrhů „A“ Harris al Sahra (vyvezená do ČSSR, Polska, Švýcarska) a „B“ Harris al Sahra (vyvezená do ČSSR a Německa) se rovněž mimo jiné stala zakladateli chovů dnes již legendárních chovatelských stanic ve Švýcarsku (Al Hara´s, zakladatelkou je fena Al Hara Harris al Sahra, první vrh 1978) a v Německu (Aulad al Sahra, chov založen na feně Begum Harris al Sahra, první vrh „S“ v roce 1978), kde první vrhy byly, tak jako v Československu, čistě z „jugoslávské“ linie.

assumi-hlava-1-.jpg

Assumi Harris al Sahra

V časopise Pes přítel člověka, č. 11/1977 je uveřejněn článek pana Karla Štěpánského, nazvaný Sluga, kde je otištěn úryvek dopisu paní Marečkové. Je to malé svědectví toho, jak toto v Evropě neznámé plemeno působilo na nové majitele, zvyklé spíše na kulturní plemena a jejich povahu:

az-ve-cvalu-1-.jpg

„S Vesnou Sekalecovou ze Zábřehu v Jugoslávii jsem se seznámila přede dvěma lety na dostizích v Maďarsku. Obdivovala mého barzoje Ghazi Arslana z Neuštejna a vyprávěla mi o neznámých chrtech, kteří se podobají grejům, jsou však rychlejší a běhají jako gazely. A předvedla mi svou krasavici Linu. Byla jsem tímto ušlechtilým zvířetem fascinována, elegancí jeho pohybu i ladností siluety. Když jsem se dozvěděla, že je to potomek zvířete odchyceného v divočině, neměl můj obdiv teprve konce a pochopila jsem i plachost a citlivost feny. Od tohoto okamžiku jsem snila svůj sen – mít také takového chrta! Vloni se mi mé přání splnilo – dostala jsem od Vesny Sekalecové darem fenku. Jmenuje se Assumi Haris al Sahra. Žije si u nás vesele s ostatními mými barzoji, koliemi a vipety. Doráží na barzoje a mnohdy svůj nerovný štěněcí boj vyhraje. Mám z čilého zvířete nesmírnou radost, sleduji den ze dne jeho vývoj a všechny poznatky, zvláštnosti a odlišnosti tohoto plemene pečlivě zaznamenávám.

assumi-gauc-1-.jpg

Assumi Harris al Sahra

Vesna Sekalecová je letos pozvána jugoslávským velvyslancem v republice Mali na hon, při kterém chce vybrat dva prvotřídní divoké jedince a v Jugoslávii založit další krevní linii. Předpokládá, že se při honu divocí psi připojí ke dvěma již zcivilizovaným psům, patřícím velvyslanci, a budou moci být odchyceni.“

V roce 1977 paní Sekalec přivezla ze své africké výpravy z tehdejší Horní Volty (dnes Burkina Faso) pro paní Marečkovou dospělého psa Darkoye Sidi k oživení krve. Darkoye měl úplný čtyřgenerační rodokmen, který byl však vymyšlený. Takový rodokmen není zřejmě jedinou nepřesností v tehdejších plemenných knihách. První vrh paní Sekalec „A“ Harris al Sahra má v rodokmenu uvedeného jako otce pravého sloughi El Basal Ben Burd von Klein Vossenburg. Paní Sekalec hledala pro svou Lacu nepříbuzného psa a zvolila tohoto německého šampiona. Z několika nezávislých zdrojů od chovatelů i pamětníků z oné doby jsem však slyšela historii trochu jinou, kterou v současnosti nelze ani vyvrátit ani potvrdit (snad pouze pomocí genetických testů). Sloughi údajně Lacu nenakryl a paní Sekalec zvolila náhradní řešení – stavila se za psem Lord Lody, pravým bratrem své Lacy. Lord Lody je také uveden jako otec vrhu i v databázi azavaků. Vrh z tohoto spojení byl tedy prvním v chovatelské stanici Harris al Sahra, ovšem do rodokmenu byl prý po dohodě všech zúčastněných zapsán původní krycí pes.

Možná je též třeba uvést na pravou míru některá výše uvedená tvrzení, která už dnes mohou znít téměř úsměvně, ovšem na počátku sedmdesátých let působila opravdu velice exoticky. Jde o informaci o pěti „bradavicích“ na hlavě azavaka, kterou lze dodnes najít v některých článcích a překladových publikacích o chrtech s tvrzením, že tomu tak skutečně je. Ony azavačí „bradavice“ jsou ve skutečnosti „hrbolky“, ze kterých vyrůstají psovi hmatové vousy – po dvou na každé tváři, tedy čtyři celkem, a další takové místo s hmatovými vousy, tedy páté, je uprostřed zhruba v polovině spodní čelisti. Na dlouhé úzké hlavě azavaka s extrémně krátkou srstí jsou takové „hrbolky“ snad pouze nápadnější než u jiných plemen s delší srstí. Rozhodně se nejedná o žádnou plemennou zvláštnost azavaka, nýbrž takto vybaveny jsou psovité šelmy obecně.

Zavádějícím může být i použití slova „odchyt“ při zmínce o azavacích v Africe, neboť to může vyvolávat představu, že azavak žil jako divoké, nedomestikované zvíře v africké divočině, které, pokud ho člověk chtěl získat, musel si ho „odlovit“ v přírodě. Zní to sice velice zajímavě a rozhodně to přidalo kdysi azavakovi na exotičnosti, ovšem skutečnost takto barvitá není. Azavak je sice pes méně domestikovaný, ale žije polovolně se svými majiteli a účastní se jejich každodenního života.

delmonte-inz-2-.jpg

Pes přítel člověka, listopad 1977 - inzerát na první vrhy azavaků v tehdejším Československu

V tehdejším Československu byly již v roce 1977 zapsány těsně po sobě první tři vrhy. První dva se narodily v chovatelské stanici Del Monte (19. září 1977 A – del Monte, 3 psi, 2 fenky, rodiče Al Aden Harris al Sahra x Balhara Harris al Sahra; 25. září 1977 B-del Monte, 2 fenky, rodiče Al Aden Harris al Sahra x Baleira Harris al Sahra). Koncem téhož roku přišel na svět vrh A – z Počápelské stráně (5 psů, 2 fenky, rodiče Darkoy Sidi x Assumi Harris al Sahra). Chov azavaka v ČR má tedy jednu z nejdelších tradic v historii chovu plemene mimo Afriku.

pred-dostihem-1-.jpg

Pes přítel člověka, listopad 1978, dostihový trénink prvních odchovů azavaků v Turnově pod Hrubým Rohozcem

Chov azavaků měl tak u nás slibný začátek, ale téměř okamžitě zase málem skončil. Sice už bylo tehdy jasné, že psi z jugoslávského chovu nejsou sloughi a že se jedná o jiné svébytné plemeno, ovšem oficiálně existoval pro obě plemena pouze jediný standard. Tehdejší Československý klub chovatelů chrtů se rozhodl – na rozdíl od klubů v Německu, Švýcarsku a Francii, kde chov na takové problémy nenarážel – postupovat velice striktně a chov na psech del Monte a z Počápelské stráně zakázal. Tito psi opravdu nevyhovovali standardu, měli rozdílnou stavbu těla a hlavně bílé znaky, které jsou u sloughi vylučující vadou. Na několik let zavládla nejistota, a někteří z nových majitelů a obdivovatelů azavaka podlehli tlaku a šikaně ze strany klubu a o plemeno ztratili zájem.

darkoye-potomci-2-.jpg

Psi paní Marečkové, ch. st. z Počapelské stráně, zcela vlevo import Darkoye Sidi

Nejspíše prvním publikovaným vyjádřením názoru u nás, že tato situace poškozuje chov nového plemene, byl článek Azavažský chrt paní A. Stuchlé v časopise Pes přítel člověka, který vyšel již v listopadu 1978, tedy rok po narození prvních vrhů a rok po publikování článku K. Štěpánského, který v něm ještě představoval azavaka jakožto sloughi. Autorka se zmiňuje o tom, že první diskuze o shodnosti či rozdílnosti sloughi a tzv. chrta Tuaregů se objevily již někdy v polovině roku 1972. Ve svém článku mimo jiné píše:

r--eheouel-1-.jpg

 „Otázkou rozdílů mezi slugou a zavažským chrtem se od roku 1972 zabývá také UICL (mezinárodní organizace chovatelů chrtů) a komise pro chrty při FCI. Tyto orgány dospěly k závěru, že křížení slug a azavažských chrtů je nežádoucí a doporučily, aby v dohledné době byl vytvořen standard azavažského chrta. V roce 1973 byl schválen standard slugy pod číslem 188c a v současné době je již komisi pro standardy FCI předložen ke schválení standard azavažského chrta.

az-sl-kresba-1-.jpg

Srovnání rozdílů mezi azavakem (vlevo) a sloughi, A. Stuchlá, 1978

Přesto však se na většině výstav posuzují obě plemena společně podle standardu slugy, na což pochopitelně azavažský chrt doplácí. Pouze ve Francii se obě plemena posuzují odděleně. Také v NSR se posuzují psi dovezení z Francie a označení v průkazu původu jako azavažský chrt zvlášť. Jinak je valná většina příslušníků tohoto plemene označena ve svém průkazu původu nesprávně jménem sloughi, a to téměř v celé Evropě. Aby se vůbec podařilo azavažského chrta udržet, je třeba co nejdříve oddělit posuzování obou plemen, neboť posuzování podle standardu slugy ohrožuje existenci plemene v samé jeho podstatě (téměř všichni jedinci jsou při posuzování podle standardu slugy vyřazováni jako atypičtí). Tento problém se v plném rozsahu týká i našeho chovu.

darkoye-potomci-text-2-.jpg

Do chovu nebyl připuštěn pes Darkoye Sidi pocházející z Horní Volty, dovezený do Evropy prof. V. Sekalecovou ze Záhřebu. Pes žije v ČSSR u chovatelky J. Marečkové z Počápel-Sezemic. Je typickým představitelem svého plemene – azavažského chrta. Do chovu nebyl připuštěn pro bílé zbarvení nohou a některé tělesné znaky, jimiž neodpovídá standardu slugy, podle kterého byl posuzován. Je pochopitelné, že tento pes neodpovídá standardu slugy, není slugou, a to ani místem svého původu (Horní Volta leží jižně od Sahary), ani stavbou těla, ale typickým azavažským chrtem, jako ostatně i další chovní jedinci u nás, pokládaní dosud za slugy. Celou situaci nepříznivě ovlivňuje skutečnost, že FCI dosud nevydala standard azavažského chrta. Zatím pouze Francie má pro toto plemeno standard.“

toboro-1-.jpg

ouahed-1-.jpg

adiknaz-1-.jpg

Nejistota kolem azavaků trvala až do roku 1981, kdy byl FCI azavak konečně uznán za samostatné plemeno a byl vydán jeho standard. Oficiálně uznán byl standard od 3. července 1980 s platností od 1.1.1981. Plemeno se tehdy ještě nazývalo „sloughi azawakh“, ovšem název byl záhy změněn. Jako místo původu v něm byla uvedena severní Afrika bez bližší specifikace zemí či oblasti původu, a patronátní zemí se stala Francie. Od 1.1.1981 tedy konečně začalo toto staletí staré svébytné plemeno podle FCI oficiálně existovat a standard vstoupil v platnost.

Ještě před vydáním standardu, kdy už tedy bylo jisté, že plemeno bude uznáno, se 1.11.1980 v Kolíně konala bonitace, které se museli zúčastnit i všichni již dříve chovní jedinci (uchovnění jakožto sloughi). Psům nebyly vydány nové průkazy původu, nýbrž byla provedena oprava v rodokmenu původním, vydaném pro plemeno sloughi. Název se jednoduše přeškrtl, napsalo se „azawakh“, a změna byla hotová. Psi také nepřišli o své výstavní tituly, kterých dosáhli jakožto sloughi, a mohli tedy získat národní či mezinárodní šampionát krásy na základě titulů, zadaných vlastně podle dvou různých standardů dvěma odlišným plemenům.

rodokmen.jpg

Průkaz původu psa Amon z Počapelské stráně, autor původní fotografie O. Kupka, časopis Azawakh č. 16 4/2005

Od počátku osmdesátých let se tedy zdálo, že chovu azavaka nejen u nás již nic nestojí v cestě. Ovšem historie i současnost je důkazem toho, že nic není tak snadné, jak se může zdát.

V prvním standardu bylo uvedeno mezi zbarvením azavaka i žíhání, které bylo krátce na to opět zrušeno a povoleno znovu až v roce 1994. Standard byl v průběhu let pozměněn ještě několikrát, nikdy však bohužel ne natolik, aby vzal v úvahu africkou realitu plemene v celé její šíři. Jen v posledních zhruba dvanácti letech byla prostřednictvím francouzského patronátního klubu SLAG vydána čtyři doporučení, týkající se chovu a posuzování azavaka, která nejen že chovu azavaka neprospěla, ale dokonce si naprosto zásadně protiřečí nebo se dokonce pokouší „spoutat“ genetiku naprosto nevědeckým způsobem.

gao.jpg

Koncem devadesátých let takové doporučení vyžadovalo, aby měl azavak výrazné bílé znaky, ideálně na předních nohou rovnoměrné a sahající přesně do poloviny předních končetin či výše. Po té vznikl dojem (ne zcela mylný), že genetická variabilita azavaka v Evropě a hlavně ve Francii je natolik malá, že to ohrožuje další zdravý vývoj chovu, a bylo vydáno doporučení, aby z důvodu rozšíření chovné základy byly s azavaky kříženy sloughi. Zvedla se vlna protestů milovníků obou plemen, kluby psaly petice proti tomuto řešení s tím, že v Africe přece existuje celkem široký, kvalitní a bohatý genofond na obohacení evropského chovu. Tyto argumenty však, zdá se, nebyly dosti pádné a oficiálně nikdo toto rozhodnutí neodvolal. Nakonec zvítězil zdravý rozum a běžní chovatelé byli natolik moudří, že tohoto doporučení  neuposlechli. Za pár let po té však bylo vydáno další doporučení penalizovat azavaky s velkými bílými znaky, a ideální znaky byly pouze stopy bílé na prstech a malá skvrnka na hrudi. Opět se zvedla vlna protestů a vznikla podpisová akce chovatelů a milovníků plemene proti takovému požadavku. Ovšem argumenty, že se tímto již tak malá chovná základna ještě více zúží, nepřipadaly vedoucím činitelům, kteří pár let předtím horovali za křížení azavaka se sloughi, aby vůbec přežil, dosti pádné. Po té, víceméně v tichosti, bylo vydáno další doporučení, že tedy bílou barvu není třeba zase tolik penalizovat. Chovat nejen málopočetné, nýbrž jakékoliv plemeno, za takových podmínek, je věcí opravdu dosti nesnadnou.

Snad se my všichni, milovníci plemene azavak, jednou dočkáme doby, kdy půjdou stranou osobní zájmy a boj o prestiž, a chov bude místo toho ovlivňován skutečnou láskou ke psům, vědeckými poznatky, genetikou a všeobecnými znalostmi. Doufejme, že půvabný pes ze starobylé mozaiky s námi zůstane a uchová se jako krásný, vzácný šperk, jako připomínka vzdálených časů a kultury, ze které pochází, a bude moci i v budoucnu do našeho života přinášet krásu a radost.

 camiseta.jpg

Použité zdroje a fotografie:

Dana a Oldřich Kupkovi: 30 let chovu azavaka v ČR, časopis Azawakh č. 16 4/2005

Časopis Pes přítel člověka, 5/1974; 7/1974; 11/1976; 11/1977; 10/78; 11/1978

Plemenná kniha pro plemeno azawakh

Internetová databáze Azawakh Pedigree Database

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář