Azawakh - africký chrt

© MVDr. Gabriele Meissen
©Překlad: Eva Fialová a Jana Vrbacká

Ačkoli smyslem tohoto článku je zaměřit se na současné problémy, je na místě v krátkosti nastínit historii chovu plemene azavak v Evropě, počínaje prvními importy z Mali, Nigeru a Burkina Faso. Nástin této historie pomůže vysvětlit a zdůraznit potřebu a přínos dalšího používání afrických azavaků v západním chovu.

Chov azavaků v Evropě byl zpočátku postaven na velmi malém množství psů. V letech 1972 až 1978 bylo úředníky vracejícími se z tehdejší francouzské kolonie Západní Afrika dovezeno celkem pět zvířat: fena TOBORO II (dovezena Parigim) a psi AIKAR, AOURAKH, ADIGNAZ a TARGOUI.

Všichni psi nebyli importováni přímo do Francie. Sama TOBORO II byla importována dříve, ale některá krytí se uskutečnila v letech 1972 až 1978 ještě v Mali a Parigi se vrátil do Francie s březí fenou. Takzvaná „francouzská linie“ je postavena na čtyřech vrzích, z nichž každý byl po jednom z importovaných psů. V podstatě byla linie započata křížením polovičních sourozenců, kdy polovinu genetické základny tvořila jedna fena.

V roce 1975 importoval Francois Roussel africkou fenu jménem TAHOURA, kterou nakryl psem OULEDA (TOBORO II x AIKAR). Pes z tohoto spojení, AZERAF, byl později využíván v evropském chovu. Další z potomků TOBORO II, fena KAOLA (otcem byl ADIGNAZ), byla nakryta importovaným psem TAKADAMAT. Z tohoto spojení se narodila fena PEGGA, pozdější matka známého plemeníka TIMGADa, kterého můžeme najít v rodokmenu téměř každého azavaka odchovaného na západě.

Jak vidno, „francouzská linie“ je postavena pouze na sedmi afrických psech, z čehož byly pouze dvě feny. Genetická základna je tedy extrémně malá.

Druhá evropská linie, tzv. „jugoslávská“, má ale genetickou základnu ještě užší. Je založena pouze na třech afrických psech: feně LAŘE a dvou psech, GAO a DARKOYE SIDI.

GAO a LARA byli importováni do Jugoslávie Dr. Pečarem, jugoslávským diplomatem vyslaným do Mali, z regionu Menaka v údolí Azawakh přibližně ve stejné době jako psi importovaní do Francie. Proslýchalo se, že GAO byl otcem devíti vrhů, z nichž sedm jedinců bylo spojeno s GAOvými přímými potomky. V roce 1976 byl z provincie Oudalan v Burkina Faso dovezen pes DARKOYE SIDI. Podle dnešních standardů by byl považován za psa velmi hrubého typu. Kdokoli by v současné době importoval psa tohoto typu, musel by čelit problémům s uchovněním psa. Přesto je DARKOYE SIDI otcem osmi vrhů fen pocházejících ze spojení GAO x LARA, jeho vlastních dcer nebo fen s ním úzce příbuzných v Jugoslávii, Československu a Německu. Chov azavaků ve Švýcarsku a Polsku je postaven na stejné základně.

Zpočátku byla tato velmi úzká příbuzenská plemenitba u obou linií nezbytná. Příbuzenská plemenitba, tzv. inbreeding, znamená spojení jedinců v úzkém příbuzenském vztahu, např. sourozenců a polovičních sourozenců nebo rodičů a jejich přímých potomků. Bohužel, pro azavaky na západě vedla příbuzenská plemenitba k rapidnímu zúžení genetické základny chovných zvířat; vysoký koeficient inbreedingu, v některých případech až 40 %, a  vysoká ztráta předků,  byly okamžitým a přímým důsledkem nevyhnutelného způsobu chovu.

Stálá příbuzenská plemenitba měla zjevný nepříznivý dopad, který se projevoval nižší vitalitou, plodností a výkonem psů. V každé další generaci bylo možno pozorovat zvyšující se shodu ve fenotypu i genotypu. Ruku v ruce s touto shodou však přišlo riziko setkávání se vadných genů (tj. genů odpovědných za výskyt dědičných chorob), což vedlo k vyšší pravděpodobnosti genetických poruch. Nejsmutnějším příkladem je „jugoslávská linie“, kde mnoho psů trpělo idiopatickou epilepsií. Se zvyšujícím se stupněm inbreedingu z generace na generaci se stejně zvyšoval i výskyt epilepsie.

Tato příbuzenská a liniová plemenitba také způsobila změny v obou typech (větší jemnost, ze které plynula vznešenost a elegance) a anatomii. Změny v anatomii byly typické a negativní: hlavními příklady jsou úzké předhrudí, křehké kosti, slabé klouby, špatný pohyb a zkrácená žebra. K tomu si můžeme přidat chybějící zuby, nesestouplá varlata u psů, nedostatečné svalstvo, a představa je úplná.

Po letech si konečně někteří chovatelé uvědomili realitu: pokračovat v chovu dvou sice výrazných, ale nepříbuzných a izolovaných linií, bylo nadále neudržitelné. Tito chovatelé, včetně majitelů německé CHS Aulad al Sahra, začali křížit jedince obou linií. Výsledkem bylo snížení stupně inbreedingu v kombinaci se všeobecným zlepšením zdraví. Ale jeden důležitý faktor se přesto nezměnil: ztráta předků. A brzy už byli opět spojováni úzce příbuzní psi. Pozitivní dopad křížení obou linií neměl dlouhého trvání.

Pak v polovině 80tých let byla do Francie Gervaisem Coppem importována další tři zvířata: psi EJEKER a BABASCH a fena TEKEWELT. Coppe založil chovatelskou stanici Kel Tarbanassen, do které později přibyla i v Evropě odchovaná fena CENERENTOLA DES NOMADES BLEUS. Psi z této chovatelské stanice měli mít v budoucnu velký vliv na chov azavaků na západě a dnes je možno nalézt je v rodokmenech naprosté většiny psů. Pokud bychom měli zmínit jen pár z nich, byli by to Firhoun, Guerwane, Geurougeurou, Farah….

Pokud přidáme tři Coppovy importy, můžeme konstatovat, že chov plemene azavak na západě byl postaven na třinácti zvířatech. Kdokoli s minimálními znalostmi genetiky musí souhlasit, že jako základ pro vytvoření zdravé populace je toto číslo žalostně nedostatečné.

Nebýt psů importovaných z oblasti původu v posledních dvaceti letech, chovatelé by nemohli ve své činnosti pokračovat s čistým svědomím. Ale faktem zůstává, že všichni azavaci na západě jsou vzájemně příbuzní, což nemusí být náhodnému pozorovateli na první pohled zřejmé. Přešly generace, v chovu byli použiti nepříbuzní jedinci, ale při pohledu dál do minulosti je zřejmé, že všichni západní azavaci mají stejné předky. Jak jsem již uvedla, bez oživení krve psy importovanými ze Sahelu v minulých dvaceti letech, by bývalo nebylo možné dál plemeno chovat. Když řekneme, že toto oživení přišlo v pravý čas, je to jen slabý výraz.

Zúžení genetické základny bylo dále zhoršeno častým používáním populárních krycích psů v průběhu devadesátých let. Tito „super psi“, velmi úspěšní na výstavách, každý jedinečného typu, který velmi výrazně přenášeli na své potomky, změnili směr chovu azavaků na západě. Hlavními příklady jsou Kel Tarbanassen Firhoun (otec 12 vrhů) a bratři Gefell a Greboun de Garde Epeé (každý je otcem 10 vrhů). Stačí říct, že tito psi byli bratři nebo úzce příbuzní (bratranci) a že každý rok se na západě rodilo jen několik vrhů, a člověk hned vidí klasický genetický problém. Důsledkem je ztráta budoucí genetické a fenotypové variability.

Tento nástin historie chovu azavaků by měl být dostačujícím důkazem toho, že další importy psů z oblastí původu jsou naprosto zásadní. Pro zachování plemene na západě musí být genetická základna doplňována a obohacována.

Počátkem devadesátých let naštěstí někteří chovatelé začali používat importované psy v chovu. Dokonce i ve Francii, patronátní zemi plemene, byli v některých chovatelských stanicích použity importy a jejich potomci, ačkoliv se toto úsilí setkalo s odporem. I když importovaní azavaci jsou jiného typu než je typ vytvořený pro úspěch ve výstavních kruzích, je potřeba si uvědomit jejich přínos do genofondu, který tkví hlavně v obohacení a zajištění budoucnosti. Není třeba je podrobovat zkoušce v konkurenci moderních výstavních psů. Ale kamenem úrazu např. v Německu je zákaz spojení dvou importovaných azavaků. Naštěstí v jiných zemích podobné restrikce nejsou. Příkladem pozitivního výsledku takového spojení je TAKAMA, odchována Corine Lundquist, majitelkou chovatelské stanice azavaků de Garde Epeé, ze spojení RAMSES x TAIRA (oba importovaní ze Sahelu).

Příklady importovaných psů použitých v chovu v minulých dvaceti letech jsou: DAZOL IN CHENAN, YARIS a BIYANOU (importováni Ursulou Arnold).

AZABOR, TAIKOUSSOU AK INTANGOUM, AMANAR, TAINOSS, HATSHEPSUT, TAYTOK, AURAK INJAKOK, KELA, SIKARA, TIGIDIT, AGAROUF, DJANGO, ANZA LAYLA, TAUSSIT KEL DINNIK, TAMAHAN a TIRAOUT (všichni importováni ABIS a použiti v různých chovatelských stanicích)

SALOME, AIKAR a AKCHI (importováni Elisabeth Eiles a Hans-Jürgenem Strassnerem)

E´CHIPIE MENAKA a výše zmíněni RAMSES a TAIRA (použiti Corine Lundquist).

Protože typ, vytvořený na západě, je v mnoha případech velmi vzdálen od kořenů a je pevně zakotven v povědomí kynologické veřejnosti jako azavak, jsou vedeny spory ohledně kvality nedávných importů. Musíme se však ptát sami sebe, zda psi odchovaní na západě bez obohacení čerstvou africkou krví jsou perfektní.

Nyní se dostáváme k nutnosti rozbít mýtus a romantizující legendu o vzniku plemene azavak. Ta praví, že desítka původních psů, importovaných do Evropy, byli poslední žijící jedinci vznešené rasy chované vznešenými „Modrými pány pouště“, izolovaní v čase na tajemném místě v údolí Azawakh v Mali (plemeno je pojmenováno podle tohoto údolí), a že pouze potomci těchto deseti psů jsou čisté krve. Všichni ostatní psi v Sahelu by tedy byli nečisté krve a nebylo by možno je použít v chovu. Naštěstí patnáct expedic (každý rok jedna) do oblastí původu dokázalo nepravdivost tohoto mýtu (ačkoli někteří chovatelé stále doufají!). Empirický výzkum, podložený tisíci fotografií a filmy pořízenými během posledních patnácti let organizací ABIS, je v rozporu se směšnou, i když barvitou legendou. Doufejme, že byla bezpečně odsunuta do sfér mýtů.

Není pochyb o tom, že mezi prvními importy byli psi vznešeného a elegantního typu, takoví, jaké známe dnes. Ale také mezi nimi byli psi hrubého typu, jako DARKOYE SIDI nebo později BABASCH. Je velmi pravděpodobné, že dnes by byli ceněni méně než většina nedávno importovaných psů. I přesto však bylo jejich použití v chovu velmi přínosné.

Pokud by byly potřeba další důkazy o kvalitě importovaných jedinců, je zde bohatá evidence z výstavních kruhů i dostihových drah.

Import MALI (pes dovezený z Mali Rudolfem Casterem roku 1982) byl Německým šampionem.

YARIS (importovaný Ursulou a Reinhardem Arnoldovými) byl Německým šampionem a Oblastním vítězem NRW v letech 1986 a 1987. Úspěšně závodil na dostihové dráze a získal německý Performance Certificate.

DAZOL IN CHENAN (importovaný také Arnoldovými) se stal v roce 1986 Německým šampionem, v roce 1988 vyhrál mezinárodní derby a v roce 1991 získal Performance Certificate a byl oceněn v bězích na krátkou trať.

AKCHI (fena dovezená z Mali roku 1986 Elisabeth Eiles a Hans-Jürgenem Strassnerem) byla Německou šampionkou.

AIKAR ELKOR (také importován Eiles a Strassnerem) byl Německým a Rakouským šampionem.

SALOME se roku 1989 stala Německou šampionkou, VDH šampionkou a v průběhu života získala mnoho oblastních šampionátů. SALOME byla zakládající fenou německé chovatelské stanice Kel Tin-Hinan.

TAIKOUSSOU AG INTANGOUM (dovezená roku 1993 Wernerem Roederem, chovatelská stanice of Silverdale, a expedicí ABIS od známého sahelského chovatele Ayada ag Inachanan v Burkina Faso) již jako Německá šampionka v roce 2003 zvítězila ve třídě veteránů a následně byla vyhlášena za nejlepší fenu na JAS – výroční speciální výstavě azavaků. Zvítězila ve tvrdé konkurenci 40 fen v šesti třídách ( 6 ve třídě štěňat, 2 ve třídě mladých, 17 ve třídě otevřené, 6 ve třídě pracovní, 6 ve třídě šampionů, 3 ve třídě veteránů). Navíc ještě předtím, v roce 1995, získala titul VDH šampion a Bavorský šampion.

TAYTOK (importovaná expedicí ABIS v roce 2000) byla prvním importovaným azavakem, který získal titul Šampion pro krásu a výkon. Je matkou tří vrhů mých chovatelských stanic Tombouktou´s a Idiiyat es Sahel (poslední vlastněná společně s Davidem Moorem, USA).

AZABOR (další azavak z chovu Ayada ag Inachanan v Burkina Faso, importovaný ABIS) v roce 1995 prokázal svoji výjimečnou zdatnost. Z dvanácti dostihů, kterých se zúčastnil, devětkrát zvítězil, dvakrát získal titul Braniborský dostihový vítěz a zaběhl 480 m za neuvěřitelných 33,7 sekund. Je otcem C-vrhu chovatelky Christiane Thier-Rostaing, Agg Amaias (Německo). 

Roku 1997 byl expedicí ABIS a Albertem Rossim dovezen pes TIGIDIT. Rossi pojmenoval svoji chovatelskou stanici podle milovaného psa, který, kromě toho, že zvítězil na Mistrovství Evropy v coursingu 2002, zplodil tři vrhy. 

Při důkladném zkoumání nelze přehlédnout, že chovem na dokonce i těch nejhrubších importovaných jedincích lze dosáhnout odchovu azavaků excelentního typu a zdatnosti. Vyžaduje to rychlé střídaní generací v kombinaci s talentem a vizí chovatele. Není v možnostech tohoto článku vyjmenovat úspěchy první a druhé generace chovu na importovaných psech, ale přesto si zaslouží aspoň zmínku. 

Závěrem chci říct, že další používání importovaných psů je nutné v zájmu zlepšení zdraví i typu plemene. Současný standard přesto, že rozšiřuje paletu povolených barev a znaků, stále nedává podmínky adekvátní pro chov. Mělo by být možné, bez ohledu na rozdílné názory na genetiku a fenotyp, aby chovatelé existovali vedle sebe a pracovali na chovu prospěšném pro budoucnost plemene. Pro mě, například, chov znamená přemýšlet o celých generacích, ne jen o příštím vrhu. Doufám, že více chovatelů se začne zaměřovat na uchování plemene a uvědomí si dlouhodobý přínos použití importovaných psů ve svých chovech. Takovému přístupu k chovu, pokud by ho přímo nepodporovaly chovatelské kluby, by se alespoň neměly klást překážky. Jsem si jista, že plemeno azavak si tu šanci zaslouží.

 _________________________________________________________________________

MVDr. Gabriele Meissen provozuje veterinární praxi pro malá zvířata nedaleko Mnichova v Německu. Zúčastnila se dvou expedic ABIS v letech 1996/97. Publikovala několik významných článků, jedním z nich byl „Barva a znaky vyskytující se u azavaků v původních oblastech výskytu“. Usiluje o zachování původního azavaka chovem na jedincích elegantního a výrazného typu. Na horní fotografii je zachycena se svým prvním azavakem, fenou Al-Hara´s Jaba, a její dcerou Tobol.