G.Meissen: Zbarvení a znaky azavaka v oblastech původu
(Za poskytnutí dat z roku 2000 děkuji paní Christiane Thier-Rostaing)
(Aktualizace článku o některé údaje o dědičnosti zbarvení byla provedena na podzim 2010)
© Gabriele Meissen
© Překlad: Jana Vrbacká
Využila jsem své účasti na dvou expedicích do oblasti původu plemene azavak (Mali, Niger a Burkina Faso) v letech 1996 a 1997, uspořádaných Association du Burkinabe Idi du Sahel (ABIS), organizací na záchranu azavaků v oblastech původu, abych zaznamenala každého azavaka na místě, kde byl spatřen, včetně jeho pohlaví, typu, zbarvení a zvláštností, pokud se nějaké vyskytly. Následující zpráva se zaměřuje především na pozorované zbarvení a barevné variety a rovněž na rozsah bílých znaků. V tabulce 1 jsou zaznamenány statistické hodnoty všech barevných variet, na které výprava narazila, a uvádí jejich procentuální zastoupení.
TABULKA 1: Rozdělení podle zbarvení a znaků
zbarvení |
1996 |
1997 |
2000 |
Celkem |
% |
červené/plavé |
101 |
73 |
87 |
261 |
44,84 |
pískové |
63 |
50 |
82 |
195 |
33,51 |
žíhané |
25 |
31 |
25 |
81 |
13,92 |
strakaté |
9 |
9 |
14 |
32 |
4,50 |
modré |
1 |
- |
- |
1 |
0,17 |
černé |
1 |
- |
- |
1 |
0,17 |
krémové |
3 |
1 |
4 |
8 |
1,37 |
lila/stříbrné |
1 |
1 |
1 |
3 |
0,52 |
Celkem |
204 |
165 |
213 |
582 |
100 |
Je pochopitelné, že údaje a statistická vyhodnocení odpovídají pouze vzorku celkové populace, a tudíž neumožňují učinit jednoznačné závěry, pokud jde o přesné procentuální zastoupení každého pozorovaného zbarvení. Navíc jsme neměli možnost navštívit některé oblasti zemí původu a byli jsme velmi omezeni i časově, což předem znemožnilo jakýkoliv další výzkum. Dále je docela možné, že s některými zvláštními jedinci jsme se setkali během obou expedic, a mohli být tedy zaznamenáni dvakrát. Přesto však lze podtrhnout významné rozdíly v kvantitativním zastoupení jednotlivých zbarvení.
TABULKA 2: Barevné variety a znaky, zaznamenané v letech 1996, 1997 a 2000
Zbarvení a znak |
počet |
% |
Černá maska |
56 |
9,62 |
Grizzle /černá s pálením |
28 |
4,81 |
Černé sedlo |
24 |
4,12 |
Modrý odstín |
14 |
2,41 |
Lysinka |
75 |
12,89 |
Bílý límec na krku |
35 |
6,01 |
Přestože zbarvení a znaky, uznávané standardem FCI, jsou červená, písková, a od roku 1994 je povoleno černé žíhání, lze si povšimnout, že objektivně existuje více barevných variet než pouze ty, které jsou mimo Afriku po světě rozšířeny. Není možné přehlížet existenci těchto zbarvení, i když jsou, jak vyplývá z naší zprávy, méně běžná.
Francis Roussel potvrdil výskyt černých a žíhaných zvířat ve své disertační práci „Studie chrta z Jižní Sahary“ (Study on the South-Sahara Sighthound) z roku 1975. Ursula Arnold uvádí procento žíhaně (6%), černě (2%) a čokoládově (3%) zbarvených jedinců, se kterými se setkala během svých cest v letech 1984, 1987 a 1988, ve svém článku „Azavak v zemi původu”, který vyšel v časopise „Unsere Windhunde" (Únor 1989).
Podobně tak i v publikaci Azavak: chrt nomádů v Mali (Der Azavak: Windhund der Nomaden in Mali) autorů Strassnera a Eilesové je možno vidět 50 fotografií z cest mezi lety 1986 a 1987 v údolí Azawakh mezi Menakou a Anderamboukane. Mezi nimi je pět fotografií strakatých zvířat, z nichž jedno je krémový pes a čtyři jedinci mají černý plášť.
Tento soubor zcela rozdílných publikací dokládá výskyt různého zbarvení psů vedle těch nejtradičnějších barev, uvedených ve standardu FCI. Jedinci, mající méně často se vyskytující zbarvení, vykazují naprosto stejnou variabilitu ve fenotypu jako zvířata červená, písková nebo žíhaná.
Takoví azavaci byli skutečně zjištěni na všech místech, která jsme navštívili, zvláště v oblastech: Niger; Dalol Bosso mezi Banibangou a Tera, kde psy vlastní usedlý kmen Haussa; Mali; údolí Azawakh, mezi oblastí Menaka a Anderamboukane; a rovněž v okolí Ansongo a Gourma v tuarežských táborech. Ve všech uvedených oblastech jsme nenalezli žádné rozdíly v rozložení barevných variet. Tyto údaje jsou v zásadním rozporu s tvrzením, v Evropě tolik rozšířeným, že zbarvení, která nejsou uvedena ve standardu, lze nalézt pouze u jedinců žijících v okrajových oblastech původu plemene, a kteří tudíž nesou výrazné znaky křížení s jinými plemeny.
Mělo by se používat pevné kritérium pro vědečtější rozlišení různého zbarvení, zjištěného u azavaka, jelikož někteří jedinci, označení jako červení, pískoví a žíhaní, mají více či méně syté černé sedlo, a někteří mají dokonce černý plášť, kde je červené nebo pískové základní zbarvení omezeno na znaky grizzle.
Znám celou řadu jedinců, pocházejících z čistě evropských linií, kteří v dospělosti vykazovali klasicky červené zbarvení, přestože coby štěňata byli dvoubarevní s černým pláštěm, překrývajícím většinu těla, a kteří neměli žádné stopy pískové nebo červené barvy jinde než na končetinách, pod ocasem a na čumáku. Během pár týdnů dvoubarevné zbarvení zmizelo, a až na pár tmavých chlupů po něm nezůstaly žádné stopy. V Mexiku, ve vrhu, pocházejícím z různých předků (mezi nimiž byla písková fena, importovaná z Mali, červený pes z Burkina Faso a červený pes, odchovaný v Jugoslávii po prvních importovaných azavacích), se černý plášť u mnohých zvířat zachoval i v dospělosti. Takoví jedinci, stejně jako ti, u nichž černý plášť v dospělosti vymizel, se z genetického hlediska klasifikují jako zvířata nesoucí gen Agouti nebo alely A (Ay a/nebo At).
Podrobnější vysvětlení genetického založení nejběžnějšího zbarvení azavaka lze nalézt u autorky Sheily Schmutz v kapitolách věnovaných barvě plavé nebo světlé sobolí (ay) a trikolor, černé s pálením a pálení (at), které byly naposledy aktualizovány 6. října 2010:
http://homepage.usask.ca/~schmutz/agouti.html
Podle studie Sheily Schmutz o zbarvení plemene saluki z jara 2010, která byla zaměřena na geny, způsobující grizzle znaky, existuje zvláštní gen MC1R, který zbarvení grizzle vyvolává. Není to tedy alela ay, jak se zmiňuji výše. S nejvyšší pravděpodobností tedy termín „grizzle“, který ve svém článku používám pro označení určitých zbarvení, způsobených alelami ay/at, není správný.
http://homepage.usask.ca/~schmutz/SalukiColor.html
Zatím neexistuje vědecký důkaz o tom, že u azavaka existuje zbarvení grizzle.
K paletě existujících barev zjištěných u azavaka bychom rovněž měli přidat zbarvení se zesvětlenými, modrými odstíny, modrou nosní houbou a světlýma očima, a grizzle znaky na hlavě, končetinách, hrudi a pod ocasem. Tyto znaky se vyskytují především u jedinců, klasifikovaných jako červení/plaví/sobolí, pískoví, a jsou většinou černé, někdy zesvětlené na modrou. U malých štěňat bývají takové znaky ještě nápadnější. Časem se barevný kontrast u tohoto typu zbarvení stává méně výrazným a během růstu zvířete ve větší či menší míře mizí. Avšak u několika zaznamenaných jedinců zůstávají tyto znaky zřetelné i v dospělosti.
Dva z takových jedinců také vykazují žíhání. Azavaci, jejichž zbarvení je stejné jako u výmarského ohaře, kteří byli v tabulce 1 označeni jako stříbrní/lila, vykazovali znaky, které by bylo možno označit jako zesvětlené hnědé grizzle zbarvení (lokus b/b pro hnědou barvu). V případě dalších jedinců, definovaných jako „krémoví“, se ve skutečnosti jedná o zesvětlenou červenou barvu (e/e, což je krémová až bílá); pysky, oči a oční víčka jsou u těchto jedinců mnohem méně pigmentovány. Jedno ze zvířat, klasifikované v naší statistice jako krémové, mělo také modré žíhání.
Téměř všichni pozorovaní jedinci vykazovali bílé znaky na končetinách, hrudi a ocase tak, jak vyžaduje standard FCI. Dva červení azavaci měli pouze bílou skvrnu na hrudi. Několika z nich chyběla bílá na špičce ocasu. Naopak rozsáhlé bílé znaky na krku a bílý límec byly zaznamenány mnohem častěji, než jak jsme zvyklí vídat v Evropě. Více než jednou jsme měli možnost vidět bílé znaky, dosahující k rameni a na horní stranu krku. Takovouto variabilitu rozsahu bílých znaků lze vysvětlit z genetického hlediska přítomností čtyř alel:
S povrch je zcela pigmentován;
Si bílé znaky jsou omezeny na čumák, čelo, hruď, břicho, končetiny a špičku ocasu; (takto to vyžaduje standard FCI)
Sp strakatost;
Sw strakatost s převahou bílé
Je pravdou, že alela Si se zajisté v populaci azavaka projevuje nejběžněji, ale neměli bychom popírat, že alely Sp a Sw tvoří nedílnou součást genetické základny plemene, jelikož se tím vysvětluje, proč jsme zaznamenali 18 jedinců, vykazujících strakatost. Dvě zvířata nebyla pigmentována jinde než na hlavě, očních víčcích a uších, a bezpochyby se jednalo o nositele alely Sw s převahou bílé barvy. V rámci jediného článku není možné podrobně rozvést téma dědičnosti bílých znaků, a proto omezíme naši studii na následující popisné tabulky.
Je zřejmé, že současný standard, který požaduje bílé znaky na končetinách, hrudi a ocase, a chybějící znaky považuje za vylučující vady, se snaží popírat celou rozsáhlou škálu zbarvení a rozložení bílých znaků u azavaka. Aby se zdůraznil typ plemene, který existuje v Evropě, bere tedy standard v úvahu pouze znaky, vyskytující se u většiny, a vylučuje velké množství jedinců, které by takto vylučovat neměl. Totéž platí o ostatních barevných varietách, které standard neuznává.
Přesto, že tato skupina jedinců vykazuje zbarvení a znaky neuznávané standardem a představuje v populaci azavaků menšinu, měli bychom je do standardu FCI zahrnout. Opravdu není správné, že standard plemene uznává pouze některé barevné variety, které se mohou vyskytovat. Daleko správnější by bylo, aby standard bral v úvahu údaje, získané v zemích původu, a aby o nich podával pravdivé zprávy, jelikož azavak je vyhraněné starobylé plemeno s dlouhou historií, které se adaptovalo na prostředí svého vniku. Takový přístup je základem pro zachování autentičnosti plemene, které tvoří součást kulturního dědictví země původu. V Evropě by obdivovatelé plemene mohli vést chov tak, aby se vyhnuli selekci s cílem na odchov extrémních jedinců, vhodných do výstavního kruhu. Takový trend je v poslední době silně zřetelný u některých západních chovatelů. Každý standard je samozřejmě pouhým popisem ideálního fenotypu v určitém čase, a rozhodně není nezměnitelný.
Avšak pokud uznávané zbarvení a rozsah znaků zůstanou příliš omezeny, dojde ke zbytečnému zúžení genetické základny, a v důsledku toho narostou rizika spojená se zvýšením genetické homogenity. Poslední výroční výstava azavaků v Německu (rok 1997), pořádaná pod záštitou Německého klubu chovatelů chrtů (DWZRV), na které bylo předvedeno 55 jedinců, byla dokonalým obrazem omezeného rozsahu zbarvení v evropské populaci, která, následkem úmyslné selekce na přesně definovaný typ, již neodráží rozmanitost zbarvení, kterou lze pozorovat v zemích původu.
TABULKA.3: Zbarvení plemene azavak na výroční výstavě v roce 1997
Zbarvení |
Počet |
% ve výstavním kruhu |
% v oblastech původu |
Červená/plavá |
38 |
69,10 |
44,84 |
Písková |
3 |
5,45 |
33,51 |
Žíhaná |
13 |
23,84 |
13,92 |
Krémová |
1 |
1,81 |
1,37 |
Lysinka |
3 |
5,45 |
12,89 |
Bílý límec kolem krku |
2 |
3,63 |
6,01 |
Aby bylo možno zachovat plemeno a jeho autentičnost v budoucích letech, nelze než doufat, že se genetická různorodost v populaci azavaka zvýší, a to ne pouze co se týče zbarvení.
Díky začlenění nově importovaných jedinců do chovatelských programů je možno se vyhnout problémům s příliš vysokým koeficientem příbuzenské plemenitby, nebo lze tyto problémy alespoň snížit. Navíc zavčas provedené rozšíření standardu o veškerá zdokumentovaná zbarvení, jak bylo výše uvedeno, by představovalo progresívní krok směrem k větší genetické různorodosti.
Závěr
Za účelem shrnutí dat, nasbíraných během posledních dvou expedic organizace ABIS, a aby bylo možno doložit obecnou platnost tohoto článku, uvádím tabulku 4 s údaji o jedincích, pozorovaných v letech 1996/97.
V roce 1997 jsme bohužel zaznamenali o 39 psů méně než v roce předchozím. Lze to vysvětlit skutečností, že jsme neměli čas navštívit Niger, a že proto bylo do studie zahrnuto pouze malé množství azavaků kromě těch, na které jsme narazili při cestě z Anderamboukane do Tera, přes Banibangou, Ouallam a Tillaberi. V oblastech, kterými jsme projížděli v Burkina Faso a Mali, se potvrdily naše předchozí výsledky.
TABULKA 4: Rozložení azavaků podle původu jejich majitelů
Země |
Národnost |
Počet psů |
Celkem |
||
|
|
1996 |
1997 |
2000 |
|
Niger |
Haussa |
50 |
9 |
- |
59 |
|
Tuareg |
19 |
10 |
- |
29 |
|
Peulh |
- |
9 |
- |
9 |
|
Bella |
- |
3 |
- |
3 |
|
|
|
|
|
|
Mali |
Haussa |
1 |
- |
4 |
5 |
|
Tuareg |
38 |
55 |
72 |
165 |
|
Peulh |
- |
- |
6 |
6 |
|
Bella |
5 |
- |
22 |
27 |
|
|
|
|
|
|
Burkina Faso |
Haussa |
4 |
2 |
3 |
9 |
|
Tuareg |
6 |
8 |
18 |
32 |
|
Peulh |
21 |
31 |
20 |
72 |
|
Bella |
49 |
23 |
68 |
140 |
Strávili jsme více času v údolí Azawakh a setkali jsme se s větším počtem lidí díky návratu uprchlíků, a proto jsme mohli zaznamenat více jedinců. Tabulka 5 uvádí údaje o azavacích podle fenotypu dle kritérií standardu FCI.
Některá štěňata jsou v tabulce 5 kvůli nízkému věku zahrnuta do kategorie „nezařazení“.
Mělo by se rovněž zdůraznit, že v roce 1997 vlastnily azavaky i usedle žijící kmeny, a to zvláště v zemích původu. Velké procento Touaregů v Mali lze vysvětlit tím, že jsme se setkali s velkým množstvím touarežských nomádů v oblasti, kterou jsme projížděli v údolí Azawakh. Bohužel stále nemáme k dispozici informace o populacích, vyskytujících se v dalších oblastech Mali, jelikož se jedná o území, považovaná za „anektovaná“ k oblastem, která jsou kolébkou plemene.
TABULKA 5: Klasifikace populace na základě fenotypických kritérií, uváděných ve standardu plemene
Jedinci |
1996 |
1997 |
2000 |
Celkem |
% |
Velmi typičtí |
85 |
75 |
91 |
251 |
43,13 |
Typičtí |
18 |
50 |
72 |
207 |
35,56 |
Méně typičtí |
18 |
8 |
17 |
43 |
7,39 |
Nezařazení |
16 |
32 |
33 |
81 |
13,92 |
Celkem |
|
|
|
582 |
100 |
Silný ocas |
18 |
11 |
36 |
65 |
11,17 |
Nesprávně nesené ucho |
6 |
13 |
39 |
58 |
9,97 |
Delší srst |
5 |
10 |
31 |
46 |
7,90 |
Ocas stočený nad hřbet |
7 |
6 |
9 |
22 |
3,78 |